Záběr na modrošedé oči malého chlapce. Dlouhovlasý muž
v plášti a s pistolí v ruce běží napříč letištní halou. Výstřel ukončí jeho
cestu a on padá k zemi. V mžiku se nad ním sklání nešťastná mladá žena a snaží
se rukou zastavit prýštící krev. Nejde to. Mužova dlaň bezvládně padá k zemi.
Zoufalé ženiny pohledy zabodávané do přihlížejícího davu přeskakují z jednoho
člověka na druhého, až se zastaví u malého modrookého chlapce. V tu chvíli se
na její tváři objeví soucitný konejšivý úsměv...
Je to sen? Či vzpomínka? Výjev z letiště se mohutnému holohlavému trestanci
neustále vrací. Tak co to sakra je a kdo je ta žena? James Cole (Bruce Willis)
prožil převážnou většinu svého života v podzemí, stejně jako všichni ostatní.
Jeho přítomnost se totiž odehrává v roce 2025. Je ponurá, tmavá, zasněžená a
beznadějná. Začalo to na konci 20. století, kdy během dvou let (1996 a 1997)
zemřelo přičiněním neznámého bídáka, který vypustil do ovzduší nebezpečný vir,
pět miliard obyvatel zeměkoule. Zůstalo jen jedno procento. Jedno procento
človíčků a ti se teď krčí jako krtci pod zemí. Poslední hrstka lidí se s tím
ale nehodlá jen tak smířit a proto vysílá do minulosti prostřednictvím stroje
času nedobrovolné dobrovolníky z řad vězňů. Jejich úkolem v podstatě není
spasit svět a odvrátit neštěstí - co se stalo, nejde odestát - mají jen
pozorovat, sbírat vzorky a odhalit zdroj nákazy, původ všeho zla. Vědci už pak
zajistí vše ostatní, vyvinou protilátku a zařídí, aby se lidstvo 21. století
mohlo vrátit zpátky tam, kam patří, tedy na povrch zemský.
Ač nepříliš nadšen, i James Cole se díky svému skvělému pamatováku a
pozorovacím schopnostem stává jedním z oněch vyvolených (nu což, vždyť ani
Ježíš si nemohl vybírat). Stroj času ovšem není žádný obyčejný autobus s přesně
stanovenými zastávkami a někdy je zpropadeně těžké strefit se do správného
časového úseku. A tak se Cole zprvu ocitá na krátké exkurzi blázince roku
devatenáctistého devadesátého, kde se ho ochotně ujímá doktorka Kathryn
Raillyová (Madeleine Stoweová) a vyšinutý pacient Jeffrey Gaines (Brad Pitt).
Poté navštíví bitevní pole 1. světové války, aby nakonec - do třetice - šťasně
doputoval do vytyčeného roku 1996. Tehdy v listopadu to všechno začalo. Stopa
vede k ochráncům zvířat, k tzv. Armádě dvanácti opic a ke starému známému -
Gainesovi (známosti z léčebny se občas šiknou). Jde ale o stopu pravou? A je
vůbec možné, aby "Armáda" byla skutečně zodpovědná za hroznou virovou
epidemii?
Cole je v tom sám a nutně potřebuje pomoc, proto unáší vystrašenou doktorku
Raillyovou. Ale copak může ona racionálně smýšlející žena věřit žvástům toho
špinavého podivného muže? Ne, to přece nejde. Přesto s ním zůstává a snaží se
mu pomoci. Nevyužije skvělou příležitost k útěku, její povinností přece je,
přesvědčit ho, že jeho mozek je nemocný a musí se léčit. Ale přes všechnu tu
nepravděpodobnost v ní přece jen něco hlodá a říká, že by celá ta virová
historka mohla být pravdivá. Co ale s tím, co bude dál?
Sci-fi film 12 opic natočil v roce 1995 známý režisér a bývalý člen
smíchumilovného seskupení Monty Python - Terry Gilliam (Brazil, Král rybář)
podle skvělého a do detailů propracovaného scénáře manželů Davida Webba (Blade
Runner) a Janet Peoplesových, který napsali na motivy krátkého filmu Rampa (La
Jette, r. Chris Marker, 1962). Gilliam dokázal vcelku jednoduchými prostředky
vytvořit vizi téměř beznadějné budoucnosti vyvolávající v divácích po celý čas
úzkostný svíravý pocit v krajině srdeční i břišní, k čemuž dopomáhá i nevtíravá
a přesná hudba Paula Buckmastera. Celý příběh (i část odehrávající se v naší
současnosti) je zasazen do tmavého, nehostinného, studeného světa naplněného
několika zvláštními a tajemnými postavami. Nejdokonalejší z nich vytvořil Brad
Pitt, jenž odhodlaně odhodil svou po dlouhá léta pečlivě budovanou image
krásného sexymuže a dokázal ze sebe udělat slizkého Jeffa Gainese neustále
rozhazujícího rukama (kluci z Lunetiku by se od něj mohli lecčemus přiučit) a
trpícího všemi možnými i nemožnými tiky. Za svého dokonalého rozvrkočeného
šílence s každým okem jiným si právem vysloužil Zlatý glóbus a nominaci na
Oscara.
Při zmínce o atypicky obsazeném Pittovi je nutné totéž konstatovat i o Bruci
Willisovi. Ten tentokrát nepředvádí dalšího ze svých tradičních akčních hrdinů
(i když se místy přece jen neubránil oblíbeným drsňáckým výrazům), ale naopak
citlivého a zmateného zoufalce, který občas neví, která bije. Trojlístek
hlavních hrdinů doplňuje jediná výraznější ženská postava, kterou přesvědčivě
ztvárnila půvabná Madeleine Stoweová.
Sám Terry Gilliam říká, že jeho film není určen pro hloupé lidi, čímž se snaží
nejen poukázat na to, že je u něj dokonce potřeba i přemýšlet, ale také hned v
úvodu odradit nevhodné oddechovkové sledovače. Celý příběh je totiž proklatě
nejednoznačný a může vyznít několika různými způsoby. Záleží jen a jen na
divákovi, který z nastíněných závěrů zvolí. A tak nejen doktorka Raillyová, ale
i divák se ptá - je James Cole blázen a celá historka jen výplodem jeho
fantazie? Nebo je vše skutečné a je třeba se o svět bát? Tak co je sakra
pravda? Já si svou verzi bez problémů vybrala, jakou cestu zvolíte vy, záleží
jen a jen na vás. Do toho vám kafrat rozhodně nehodlám...
Letištní hala. Záběr na modrošedé oči malého chlapce. Maskovaný dlouhovlasý
James Cole zběsile utíká za rezavým mužem s polepeným kufříkem. Výstřel. Cole
padá k zemi. V mžiku se nad ním sklání nešťastná Kathryn a snaží se rukou
zastavit prýštící krev. Nejde to. Poslední chabý úsměv a Jamesova dlaň se
bezvládně sesouvá k zemi. Doktorčiny zoufalé pohledy se zabodávají do
přihlížejícího davu. Přeskakují z jednoho člověka na druhého, až se zastaví u
malého modrookého chlapce. V tu chvíli se na její tváři objeví soucitný
konejšivý úsměv.
Gábina
12 Monkeys; USA 1995, 130 min.; Režie: Terry Gilliam; Scénář: David Webb Peoples,
Janet Peoplesová; Kamera: Roger Pratt; Hudba: Paul Buckmaster; Hrají: Bruce
Willis (James Cole), Brad Pitt (Jeffrey Gaines), Madeleine Stoweová (Dr.
Kathryn Raillyová), Christopher Plummer (Dr. Goines).
