Klub rváčů
[Fight Club 1999]

Už je to nějaký ten pátek, co se mi naposledy stalo, že bych byl filmem v kině naprosto pohlcen a při drobných výpadcích pozornosti jen tiše zadoufal, že to na co koukám nikdy neskončí. Byly to snad nejkratší dvě hodiny dvacet minut, které jsem kdy v promítacím sále strávil, a přitom se zároveň zdály jako věčnost, protože přesně tolik času potřebujete k tomu, abyste si v hlavě znovu prošli všechno, co si pamatujete ze svýho průměrného života, a zkusili tomu přiřadit nějaký nový význam. Ostuda, co? Takhle se rozněžňovat hned v úvodu, navíc nad filmem, který na nějakou tu slzičku v koutečku očička, stejně jako na kousíček toho malýho lidskýho pokakanýho šťestíčka, okázale prdí. Nechápejte, prosím, tento rozjezd jako konečný oslavný verdikt nebo dokonce jako pozvánku do kina, s Klubem rváčů je to totiž podstatně složitější. Berto to tak, že jsme prostě nějaký, pokud možno upřímný, úvod k téhle recenzi potřeboval...

Než se ale dostaneme k samotnému filmu, povíme si nejdříve něco o tom velkém bizarním světě, který nás obklopuje. Žijeme totiž na přelomu tisíciletí a jsme, aniž bychom si toho byli skutečně vědomi, svědky úžasně zajímavého sociálního experimentu. Sloganem dne se stalo heslo "lidská práva pro všechny" považované po staletí za naprostý nesmysl. V rukou společnosti vystavěné na prosazování fanatických myšlenek nebo ekonomických zájmů hrubou silou se ocitly prostředky umožňující hromadit moc i hmotné statky novou cestou - obchodem. Zatímco v roce 1939 by byl každý z nás potenciálním dělníkem v nacistickém Německu, politickým vězněm v podrobeném protektorátu, prosovětským partizánem, případně pilotem britských RAF, dnes jsme všem jmenovaným státům aktivní kupní silou a máme pevně zakotvenou úctu ke svým kolegům, spoluzákazníkům, bez ohledu na rasu, národnost nebo náboženské vyznání.

Teprve teď je myslím ten správný čas říci si, že Klub rváčů není žádným "manifestem rozhněvaných mladých úspěšných mužů" ani neupozorňuje na "palčivá sociální témata dneška". V Klubu hráčů je hlavním hrdinou docela obyčejný ušlápnutý úředník, který vydělává dost peněz na to, aby mohl být dobrým zákazníkem. Byt, kde žije sám, má sice luxusně zařízený poctivě podle nejnovějších katalogů, ale uspokojení ze života se mu za to nedostává. K nudě a pocitu nesmyslnosti všeho se přidává nespavost. To se prostě stává, že v navenek dokonale fungujícím soukolí se vyskytují naprosto ztrouchnivělé součástky. 

Jackovi, jak hlavní hrdina sám sebe nazývá v krátkých poznámkách, které parafrázují hesla oddělující některé odstavce v tomto textu, jeho role setsakramentsky nevyhovuje. Nedostatek spánku i pozitivní životní motivace mu dělají z každého nového dne procházku výstavištěm zmaru. Není nic, co by mohl chtít, nemá nic s čím by se mohl ztotožnit a nemá ani důvod věřit, že to bude lepší. Alespoň do doby než odhalí očistnou moc návštěvy terapeutických skupin pro těžce nemocné. Chvilka pláče na prsou muže, který měl rakovinu varlat, když měl ještě nějaká varlata, je nečekaně něčím novým, co sice nic nevyřeší, ale po čem se uleví. Následují paraziti, další nádory a další slzy dojetí... Organizovaná mizérie legalizovaná vážnými chorobami.

Vše ovšem změní setkání s otevřeně anarchistickým Tylerem, který opovrhuje majetkem a koneckonců konzumní společností vůbec. Místo toho, aby se spořádaně intelektuálský uzavřel za dioptrické brýle, neholený vous a přerostlý vlas, se Tyler vrací ke kdysi základním nástrojům pro přežití: k vůli ránu uštědřit a odvaze dostat ji. Jack s ním kráčí po téže cestě a protože jedinců, kterým život nenabídnul prostor k seberealizaci a vůli i odvahu jim ponechal, naleznete v každé restauraci kvanta, rozrostou se brzy Jackovy a Tylerovy pěstní souboje do skutečných podzemních Klubů rváčů. Tam vzniká komunita hlídačů, číšníků, opravářů a dalších vykonavatelů podřadných profesí, kteří, stejně jako Jack, rozvíjejí svoji odvahu a vůli, ale následně se také cítí pevněji ve svých společenských rolích. Nakonec začnou mít dokonce ambice ovlivňovat společnost, tedy něco, čemu v nich masově rozšířená deprivace, způsobená poměřováním úspěchem a majetkem, nikdy nedala šanci vzniknout.

Pak se ale vše začne lámat. Objevuje se Jackova známá ze skupin pro marody, se kterou Tyler provozuje mnohačetné soulože a Jack ne. Oba se od sebe začínají vzdalovat a původně stejným způsobem zajímaví nekonveční řízci se začínají ostře vyhraňovat. Tyler staví armádu, Jack uplatňuje nabité schopnosti hlavně tam, kde dřív nestačil, tím se v Klubu rváčů dostává do pozadí a opět v něm vzniká stejný odstup od společnosti, jaký měl na začátku. Armáda fanatických blbečků se víceméně samostatně věnuje těžkému vandalismu ve jménu projektu Chaos. Ostatně Tyler i Jack (mimochodem, oba opravdu výborně zahraní skvělými herci) jsou také solidní magoři.

Režisér David Fincher patří k nejnekompromisnějším současným hollywoodským režisérům. U jeho filmů se vám lehce stane, že zažijete opravdu nepříjemné pocity, nebo, že si po skončení řeknete: "Co mělo, proboha, tohle znamenat? To mám bejt jako happy nebo si mám jít hodit mašli?" Pravděpodobně za to mohou dva fakty. V první řadě je to způsobeno tím, že Fincher vždy přichází s nějakým důvěrně známým tématem, které se nakonec rozvine do dosud netušených prostor. Jako třeba ve Vetřelci 3, kdy Ripleyová umírá nebo ve Hře, kdy je habaďůra na Nicholase Van Ortona zahnaná až do takového extrému, že už jen málokdo v sále věří, že se jedná o nezávaznou formu relaxace pro multimilionářskou sebranku. Druhým takovým znakem je obvyklá dvouvrstevnost jeho děl, přičemž jedna z nich končí víceméně klasicky optimisticky (smrt vetřelce, smrt "Johna Doea", přežití Van Ortona) a druhá naprosto depresivně (smrt Ripleyové, smrt Millsovy ženy, fakt, že Van Orton byl celou dobu pouze dobře vedeným maňáskem).

Díky tomu je prakticky nemožné jednoduše shrnout, o čem Fincherovy filmy jsou a co si z nich má divák odnést. Lehce se tak stane, že se dezorientovaný divák, kterému právě někdo obrátil naruby jeho oblíbený žánr, rozhodne pro jednu z extrémních interpretací a tu pak za využití "zbytku" díla odsoudí. K tomu se jako terč nabízí Fincherův "videoklipový" styl, který je sice za všech okolností bezchybný, ale v žádném případě zaběhaný. Pro rozvinutý přívlastek nechutně manýristický netřeba jít daleko, stačí pozapomenout na to, jak nudně monotonní sadou barev, hudeb, kostýmů, kulis a záběrů vládnou leckterá žánrová odvětví (westerny, kostýmní velkofilmy).

Klub rváčů dokládá, že Fincher ze svojí fincherovosti nepolevuje, naopak žene ji dál a dál, navzdory nepříliš úspěšné Hře. I v Klubu rváčů naleznete v podstatě dva příběhy. Žádný z nich se netočí kolem rvaček nebo násilí, jak by se mohlo zdát z názvu filmu. Jeden je o asociálním, přesto však úspěšném člověku, který dokáže žít jen sám se sebou. Druhý o snahách svévolně nahrazovat jeden společenský systém jiným. Kolem toho všeho poletuje podstrkávání možnosti volby tam, kde by ji čekal málokdo. Hledání jednoznačného vyznění filmu komplikuje také výrazný dějový zvrat, který sice na první pohled mění vše, co se stalo předtím, ale ve skutečnosti k tomu přidává jen další informace a spoustu věcí tak vysvětluje. 

Co si z Klubu rváčů odnese vy, záleží jen na vás. Než se ale necháte urazit tím, jak se někdo posmívá vaší kariéře a nahromaděnému bohatství, zkuste všechno brát s nadhledem. Celá Tylerova armáda je totiž natolik komiksová, že bych ji vůbec nedoporučoval brát vážně (už ta hesla!), zrovna tak absurdní je i Tylerův osamocený odboj realizovaný vlepováním filmových políček s pornem do dětských pohádek nebo močení do polévek v luxusních restauracích. Jsem přesvědčen, že absurditu Fincher tentokrát použil zcela vědomě (a na mnohem více místech), i když ne příliš průzračně pro diváka. A tak na závěr, jen shrnutí, že Klub rváčů je přes všechnu filozofující hloubku také docela dost legrace. 

Daniel Mise

Fight Club;USA 1999, 139 min.;Režie: David Fincher;Scénář: Jim Uhls, Chuck Palahniuk (román);Kamera: Jeff Cronenweth;Hudba: The Dust Brothers; Hrají: Edward Norton (Jack), Brad Pitt (Tyler Durden), Helena Bonham Carterová (Marla Singerová), Meat Loaf Aday (Robert Paulsen), Jared Leto (Angel Face).