Kostka
[Cube 1997]

Kostka. Objem V = a3, povrch S = 6 a2, kde a = 14 stop = 4,27 m. Mezi šesti stěnami šest lidí, kteří mohou odejít šesti dveřmi. Kam? Do stejné kostky jiné barvy, v níž je může a nemusí čekat smrtící past. Jak se tam ocitli? Proč vůbec? Co to ten labyrint krychlí vlastně je? Jaký má účel? A kdo ho postavil a umístil je do něj? To všechno jsou otázky, které napadají šest lidí ve stejných mundůrech, na nichž mají vytištěna svá jména.

Postupně přicházejí na to, že jistě nebyli vybráni náhodou. I úplný blb by totiž odhadl jako naprosto zanedbatelnou pravděpodobnost setkání zkušeného útěkáře z vězení, lékařky, policisty, matematičky, autisty a architekta. Ti s ubíhajícími minutami, samozřejmě za cenu jistých ztrát a občas jen metodou pokusu a omylu, odhalují zákonitosti soustavy krychlí a snaží se najít cestu z nebezpečného labyrintu.

Kanadský režisér s italským jménem Vincenzo Natali si zřejmě libuje v  příbězích odehrávajcích se v minimálních objemech a ukazujích rozklad lidské duše v extrémních podmínkách. Už před Kostkou v roce 1996 natočil krátký snímek Elevated, vyprávějící o trojici lidí uvězněných ve výtahu. Rok poté přišla Kostka, která je trošku o něčem jiném, ale umožnila mu rozpracovat některé motivy z Elevated. Ano, je to sice vyvražďovačka, ale ne ledajaká. Kdyby ledajaká byla, tak se na ni dávno práší v dolních policích videopůjčoven a do našich kin by se nikdy nedostala. Kostka totiž nenabízí jen loterii zvanou "Who's Next?", ale také úžasnou klaustrofobně-paranoidně-zoufalou atmosféru, která naprosto ovládne ve své podstatě banální příběh a táhne ho dopředu. A to tak silně, že vůbec nevadí poslabší herecké výkony neznámých tváří.

Ti hloubavější z vás pak mohou hledat onu pověstnou Ariadninu nit, a tedy rozplétat matematiku krychlí, která však není založena na triviální formuli V = a3, nýbrž na relativně složitých hrátkách s prvočísly, permutacemi, kartézskými souřadnicemi a principy teorie grup (systém kostky vymýšlel David W. Pravica, profesor matematiky na East Carolina University). A pokud by vám nestačilo ani to, máte možnost přemýšlet o existenciální, nihilistické či jiné filozofické interpretaci kostkovaného bludiště. K tomuto dumání vás sice přivedou okázalé deklamace hrdinů jako "Kostka jsme my", ale jelikož jsou omočeny v husté a pikantní omáčce atmosféry, nebude problém je zkousnout, stejně jako jiné drobné vady na kráse.

Kostka je zkrátka hodně muziky za málo peněz. Jak z hlediska věčného problému tvůrců, snažících se minimalizovat poměr "cena/výkon" (bludiště čítající tisíce kostek bylo natočeno v jedné jediné), tak z hlediska platícího diváka. Občas se sice ozve falešný tón, který odborníka (ať už matematika, psychologa nebo filmového kritika) dráždí, ale vy, obyčejní diváci, si jich ani nevšimnete. A pokud ano, řeknete si "No a?" a znovu se začnete přehrabovat v matematických principech řídících kostku, v psychologickém rozkladu hrdinů a hlavně oceňovat invenci filmařů.

Lubošek

Cube;Kanada 1997, 90 min.;Režie: Vincenzo Natali;Scénář: André Bijelic, Graeme Manson;Kamera: Derek Rogers;Hudba: Mark Korven; Hrají: Nicole de Boerová (Leavenová), Nicky Guadagniová (Hallowayová), David Hewlett (Worth), Andrew Miller (Kazan), Julian Richings (Alderson), Wayne Robson (Rennes), Maurice Dean Wint (Quentin).