Kostka 2: Hypercube
[Hypercube: Cube 2 2002]

Příliš mnoho otázek vyvstane při sledování volného pokračování dnes již legendárního snímku z roku 1997 Kostka, které nese podtitul Hyperkostka. Režie se ujal známý kameraman Andrzej Sekula, který svou čočkou přivedl na svět filmy Pulp Fiction či American Psycho. Kostka 2: Hyperkostka je však něčím jiným, neokoukaným.

Bílé stěny, podlaha i strop. Sem tam nějaké dveře. Klid a chládek. Deskripce běžného bytu? Nikoliv! Nejhorší noční můra. Tedy, přinejmenším osmičky postav, která se do podobného prostoru dostala. Jak? To není nikdo schopen v první moment přesně určit. Kostka se vrátila. Tentokrát ještě složitější, náročnější a důmyslnější. Je hyper. 

Nevýrazný muž značkuje prostor přezkou svých hodinek. Do jeho společnosti přibývá dalších sedm jedinců. Babička s Alzheimerem, Asiatka či blondýna. Zdánlivě nesourodá skupina lidí se probouzí do svého nejdivočejšího snu. Ocitají se ve čtvrté dimenzi, ve které neplatí dosud známé fyzikální zákony. Aby přežili, musejí řešit záhady svého hypervězení. Je libo drtičku vnitřností? Stačí se dotknout úžasných průlezů a zaskočit na pár chvil do vedlejší "kostky". Nekonečný prostor nikdo nechápe. Proč tu musejí být právě oni? Co mají všichni společné? 

Linka příběhu dostává nový náboj v moment, kdy skupina nachází mrtvolu údajně geniálního vědce, který ovšem systém Hyperkostky vyřešit nedokázal. Když ne on, kdo tedy? Nebo je řešení pro génia až příliš prosté? 

Zatraceně podivné místo chtějí opustit všichni. Ale to musejí spolupracovat. Osm lidí si nerozumí. Filozofie snímku jakoby z oka vypadla té současné, světové. Sisyfovský boj o přežití nakonec přinese divákovi na závěr příběhu i kapku překvapení a malou naději na třetí pokračování. 

Osm postav, osm herců. Až příliš homogenní prostředí naneštěstí nikdo nepřekoná svým hereckým umem. Napětí filmu tak obstarává především kvalitní střih a kamera. 

V porovnání s "první" Kostkou, kde o život bojuje šest figur, vychází Hyperkostka jako solitér, který ke sledování nepotřebuje znalost své předchůdkyně (Hyperkostku možná více ocení jedinec "jedničkou" netknutý). Přesto budou "dvojku" vyhledávat především fanoušci dílu prvního a nové diváky jako její starší sestra zřejmě tak snadno nenajde. 

V kostce řečeno. Režisér i kameraman Andrzej Sekula se ujal své práce více než srdnatě. Každopádně snímek Kostka 2: Hyperkostka je jistě zajímavým dílkem. Ačkoliv měl původně mířit pouze a jen na videokazety, u nás se distribuce ujal Hollywood Classic Entertainment a do českých kin putuje alespoň pět kopií druhého pokračování kultovního bijáku. 

[Hype(t)r Laštovka - 28. 8. 2002]

Scénář: Sean Hood, Ernie Barbarash, Lauren McLaughlin. Kamera a režie: Andrzej Sekula. Střih: Mark Sanders. Zvuk: Brandon Walker. Výprava: Diana Magnus. Hudba: Norman Orenstein. Speciální efekty: Steve Skochko. Hrají: Geraint Wyn Davies (Simon Grady), Kari Matchett (Kate Filmore), Neil Crone (Jerry Whitenhall), Matthew Ferguson (Max Reisler), Barbara Gordon (Paley), Lindsay Connel (Julia), Grace Lynn Kung (Sasha), Greer Kent (Becky Young), Philip Atkin (Alex Trusk) a další. Barevný, 95 minut. Dolby digital, DTS, SDDS, ŠUP. České podtitulky. Kanada 2002. Distribuce v ČR: HCE. Světová premiéra: 29. srpna 2002.

-------------- Cinema

Vy, kterým se (stejně jako mně) líbila Kostka, jste se asi (stejně jako já) těšili na Kostku 2. Je mi líto, ale pravděpodobně budete zklamáni. Já jsem. Sama nad sebou ale krčím rameny, protože pro přehnaně optimistická očekávání vlastně nebyl žádný předpoklad. První Kostka se tak pěkně zacyklila a drtivou většinu postav tak precizně usmrtila, že nebylo na co a s kým navazovat, a nad Hypercube se navíc sešel naprosto jiný tvůrčí tým. Základní rovnice ale zůstala stejná. Několik lidí (tentokrát 8) se ocitne jim neznámým způsobem a z neznámého důvodu v neznámém prostoru, jehož zákonitosti postupně objevuje, často za cenu ztráty života nebo zdravého rozumu. Jde také o to, jak budou odlišné individuality koexistovat, jak spolupracovat a jaké vlastnosti nebo pudy u nich atypické podmínky vyvolají. A jak postupně přijdou na to, že mají cosi společného...
Zatímco u prvního filmu mohl divák myšlenkové pochody „vězňů“, kteří při hledání únikové cesty naráželi na nejrůznější pasti, sledovat a na základě dostupných informací spolu s nimi logicky uvažovat, propočítávat a představovat si, Kostka 2 – Hypercube většinu z nás o potěšení z luštění fascinující křížovky okradla. Paradoxně právě proto, že ji tvůrci obohatili a zesložitili o čtvrtý rozměr. Už úvodní titulky naznačí, že na svůj diplom ze skládání rubikovky můžeme zapomenout a na tuhle hračku prostě nemáme. Kanadský štáb nás pozval do lunaparku paralelní reality a několikaprostorového kvantového prostředí, kde nefungují naše fyzikální zákony a čas na vysvětlení podstaty čtvrtého rozměru v devadesátiminutovém sci-fi hororu opravdu není. Scenáristé si tak vlastně připravili půdu pro nekontrolovatelný sled vizuálních i dějových efektů, na jejichž zákonitostech ale divák většinou nemůže nijak participovat, a mozek, vycepovaný první Kostkou, opět rezignuje. I když se autoři místy snaží probíhající děje osvětlit, jsou to spíše jen chabé a záměrně nedotažené náznaky, protože i když je čtyřdimenzionální objekt teoreticky popsaný, nikdo s ním nikdy nebyl vědomě konfrontován.

Ani problém omezeného rozpočtu nedokázali tvůrci vyřešit tak elegantně jako u třírozměrného předchůdce. Pár výletů do prostorových proměnlivých obrazců, téměř jakoby nasnímaných přímo z obrazovky počítače, se prostřídá s několika zjevně dražšími efekty, které ale při současných kvalitách počítačové animace vyznívají maličko směšně. Narážím například na samotný závěr filmu nebo na okamžik, kdy jednoho z pokusných králíčků „požírá“ zvláštní proměnlivý objekt, a zpětně se skláním před Adélou, která ještě nevečeřela. Jelikož čas plyne v jednotlivých místnostech různě, o vysušené mrtvolky není nouze a k lizu se dostali i maskéři. Jejich práce bohužel působí v detailních záběrech tak nevěrohodně, že vám koutky opět šplhají k úsměvu a neubráníte se pocitu, že byste s obsahem své kosmetické taštičky (pánové prominou) nadělali větší parádu. Pokud to byl ale záměr a mrtvola ve čtvrtém rozměru vypadá jako figurína stojící u dveří zámku hrůzy, omlouvám se za ignoranci.

Ale abych byla spravedlivá: opět se potvrdilo, že vynikající kameraman a po druhé ve svém životě i režisér Andrzej Sekula (snímal např. Pulp Fiction – historky z podsvětí nebo Čtyři pokoje), má vytříbené obrazové a prostorové cítění. Jeho kamera je pohyblivá, velice promyšlená, překvapující a výtvarná. Dává filmu, spolu s akusticky zajímavými zvukovými efekty a působivou muzikou, napětí a dynamiku. S místy chaotickým, nepropracovaným scénářem se toho příliš dělat nedalo, byť psychologie postav byla poměrně věrohodná a herci svůj prostor, především díky režisérovi, ovládli dobře. Co se žánrové atmosféry týče, bát a lekat se chvílemi budete a zvědavost vám pravděpodobně vydrží téměř do konce filmu, což se (i přes předchozí výhrady) počítá.

Možná to byl čtyřdimenzionální film a já si v předsálí omylem vybrala jen 3D brýle. V tom případě vám přeju hyperzážitek a za 60 % se omlouvám.

Monika Valentová