Žoldák: Legie zkázy
[Soldier 1998]

Nuže, vezměme to od začátku: to, že je Žoldák sračka, jste se dozvěděli už z perexu. Pokud perexy nečtete, tak vám to říkám teď: Žoldák je sračka. No a když jsme si vyjasnili to základní, tak si řekněme, proč byste měli tuto recenzi číst dál... upřímně řečeno, nevím. Jedině snad, že byste se chtěli pobavit nevybíravými invektivami, které hodlám na Žoldákovu adresu metat, dávaje tak průchod svému spravedlivému hněvu nad tím, že těch devadesát minut života, které jsem jeho sledováním strávil, už mi nikdy nikdo nevrátí (já bych je sice pravděpodobně stejně nějak promrhal, ale o to tu teď nejde). Takže pokud si chcete užít trochu prznění, hanění a pomlouvání, čtěte dál; pokud chcete rychlé a jednoznačné shrnutí, a se čtením následujících řádků se nehodláte obtěžovat, pak slyšte toto: Žoldák je sračka. Vyhněte se mu za všech okolností. Tečka.

Takže pro ty dva nebo tři z vás, kteří tu ještě zůstali, prolétneme v jednom krátkém odstavci příběh a pak se pustíme rovnou do vivisekce. Seržant Todd je voják, který byl od svého útlého věku trénován ve speciální vojenské škole k co nejefektivnějšímu zabíjení, co největší krutosti, chladnokrevnosti, bezcitnosti a jiným, pohříchu sympatickým vlastnostem. Poté, co byli genetickou manipulací vyrobeni noví, lepší, rychlejší, veselejší a hravější vojáci, je Todd najednou zastaralý a patří do starého železa (to prosím doslova). Když potom prohraje v souboji s jedním z nových vojáků a je omylem považován za mrtvého, je Todd spolu s haldou odpadků a kovového šrotu (tady přichází ke slovu to výše zmíněné staré železo) vysypán jakýmsi kosmickým kuka-vozem na opuštěnou planetu Arcadia (na které je jakoby zázrakem v pohodě dýchatelná atmosféra) a později zde narazí na spokojenou komunitu zestárlých hipíků, kteří jakoby zázrakem mluví anglicky, jsou veskrze přátelští k tajemným cizincům a žijí už dlouhá léta spokojeně v klidu a míru - nic ovšem (a tím méně pak mír) netrvá věčně... 

Tak, a teď, když jsme dali zadost recenzentské informační povinnosti, můžeme se směle vrhnout na recenzentskou radost, to jest na potupení sračkovitého filmu, broušení vlastního ostrovtipu a plivání jedovatých slin na nebohé a dobrými úmysly se zaštiťující autory filmu. Žoldák je totiž naprosto bez invence natočená slátanina, vylouhovaná z řady akčních sci-fi filmů posledního desetiletí, ze které byly pak ještě pečlivě vydestilovány jakékoliv náznaky originality, invence nebo zábavy. Můžete tu najít něco z Total Recall a Terminátora, navrch trochu Univerzálního vojáka a Hvězdné brány, to všechno je ještě lehce okořeněné Pošťákem (ne tím, který zvoní vždycky dvakrát, ale tím Costnerovým postapokalyptickým propadákem) a dohromady to tvoří jakýsi zpackaný pokus o vesmírný western, odehrávající se na pouštní planetě, která jako by z oka vypadla Mad Maxovi, kříženému s Dunou... jinými slovy, pamatujete si ještě jak to dopadlo, když pejsek a kočička vařili dort, že ano?

K výše uvedenému si přihoďte nesmyslné scénáristické berličky jako jsou jedovatí zelení hadi, kteří se v nejnudnější prostřední části filmu objevují na plátně v pravidelných, cca desetiminutových intervalech, vždycky, když je potřeba trochu pozvednout mdlobně upadající "tempo" filmu. Navrch přidejte několik neskutečně kýčovitých záběrů malého blonďatého chlapečka, který ztratil řeč právě poté, co ho uštknul jeden takový veselý, hravý a zelený had (muhaha), nebo poetické záběry jeho matky, kterou Todd v náhlých záchvatech citu pozoruje, jak pere prádlo a pod průsvitnou halenkou se jí svůdně rýsuje levá bradavka. Mno. Navíc je Žoldák zejména na začátku a ke konci napěchován veskrze zbytečným a groteskním násilím, se kterým já osobně obvykle problémy nemám (Pulp Fiction je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, u Hvězdné pěchoty jsem se bavil více než dobře a když se Kolja ztratil v metru, tak jsem jásal radostí), ale v tomhle případě mi chvílemi zůstával rozum stát.

A co Kurt Russell, říkáte si? Ten Kurt Russell, kterého jsme si tak pochvalovali, když s Johnem Carpenterem utíkal z Los Angeles, bojoval s tajemnou Věcí, nebo se snažil překonat Velké trable v Malé Číně? Ten to přece všechno zachrání svým charismatickým hereckým výkonem, suchými hláškami a smyslem pro situační komiku... Chyba lávky, vážení přátelé, chyba lávky. Jeden bystrý americký recenzent spočítal, že Kurt řekne za celý film přesně 78 (slovy "sedmdesát osm") slov, z nichž většina jsou hlášky typu "Yes, sir." nebo "No, sir.", a to ať už mluví se svým velícím důstojníkem, cízí ženou, malým dítětem, psem, kočkou, myší, zeleným hadem nebo třeba požárním hydrantem. Navíc má po celý (a tím myslím skutečně bez výjimky _celý_) film na tváři jeden jediný kamenný výraz, něco jako by trpěl zároveň zácpou a hemeroidy, nebo si v duchu opakoval malou násobilku. Když si navrch uvědomíte, že Russell dostal za tento svůj ledový ksicht a celých 78 slov navíc honorář rovných dvacet miliónů dolarů (tedy něco málo pod tři čtvrtě miliardy korun), tak by možná stálo zato začít trénovat drsný výraz a šetřit na letenku do Hollywoodu...

Můžete mi samozřejmě namítnout, že to možná byl režijní záměr, že to možná mělo doopravdy vypadat, jako by si Kurt Russell v duchu opakoval malou násobilku - totiž chci říct, jako by Kurt Russell byl dokonalým a bezcitným zabijákem, stoicky klidným a sociálně determinovaným robotickým magorem, a věřte, že i na tohle jsem myslel. Ale i kdyby tomu tak bylo, tak to nic nemění na tom, že výsledek je, alespoň podle mě, spíše k smíchu než k čemukoliv jinému. Korunu tomu všemu nasadí scéna, ve které Toddovi po bezmezném příkoří, kterého se mu dostane ze strany zestárlých hipíků, kteří ho pro přílišnou brutalitu vyženou ze svojí smrduté komunity, skane z oka jedna jediná slza. Todd ji nechápavě promne mezi palcem a ukazováčkem a prohlíží si ji s překvapeným pohledem, který má zřejmě říkat "Copak to asi je tohleto? To jsem ještě neviděl!?"...

Jo a pokud jste náhodou někdy někde slyšeli něco o příbuznosti (nebo dokonce side-quelovosti) Žoldáka s Blade Runnerem, tak na to hodně rychle zapomeňte. Kromě jména scénáristy nemají spolu tyhle dva filmy společného vůbec nic (tedy až na dvě nebo tří slovní narážky pronesené bez jakéhokoliv důvodu v samém začátku filmu). Zatímco Blade Runner je dokonale atmosferický a vizuálně brilantní pohled do blízké budoucnosti, tak Žoldák je jednoduše sračka... nezačínám se náhodou trochu opakovat? No nic, stejně už bude za chvíli konec. Ono totiž ani nemá cenu pozastavovat se nad dějovými a logickými nesmysly, za to vlastně Žoldák vůbec nestojí a tak nastává čas na závěrečné resumé, které zní takto: Žoldák je film, který vůbec nepatří do kin, ale nanejvýš tak do pokoutních videopůjčoven v předměstských slumech třetího světa a to ještě pokud možno do poliček s nápisem S/M, protože dívat se na něj je skutečné utrpení. Tečka.

Kotwak

Soldier; USA 1998, 119 min.; Režie: Paul Anderson; Scénář: David Webb Peoples; Kamera: David Tattersall; Hudba: Joel McNeely; Hrají: Kurt Russell (Todd), Sean Pertwee (Mace), Jason Scott Lee (Cain), Connie Nielsen (Sandra), Gary Busey (Cpt. Church), Jason Isaacs (Col. Mekum).