Star Trek - The Original Series

Seriál 1966-1969

Když se koncem čtyřicátých let jeden bývalý pilot a policejní důstojník rozhodl, že se stane televizním scénáristou, netušil, co toto jeho rozhodnutí přinese. Jmenoval se Eugene Wesley Roddenberry od mládí rád psal a v práci pro relativně nové kulturní odvětví spatřoval ideální možnost seberealizace. A skutečně - počátkem šedesátých let už měl za sebou několik vlastních seriálů a televizních filmů.
Třebaže od mládí rád čítával sci-fi a byl snad až příliš velký snílek, držel se většinou poněkud prozaičtějších námětů, především z policejního prostředí. Se sci-fi se párkrát pokoušel experimentovat, ale nic z toho nebylo. Teprve začátkem šedesátých let, když pracoval na seriálu z vojenského prostředí The Lieutenant, dostala se mu do rukou populárně vědecká kniha Arthura C.Clarka "Profiles of the Future", která zvažovala možnosti mezihvězdných letů prostřednictvím "deformace prostoru" a teorie okamžité přepravy z místa na místo. Roddenberryho tyto myšlenky doslova nadchly a jak tak o nich přemýšlel, dostal nápad na zajímavý seriál se sci-fi tématikou. Mělo jít o seriál epizodních příběhů, provázaný stejnou skupinou hlavních hrdinů. Povídkové příběhy patřily vždy mezi nejúspěšnější sci-fi, ale jejich natáčení bylo nákladné vzhledem k nutnosti mít pro každý díl nové obsazení a nové prostředí. Roddenberry tehdy přišel na něco, co se samo nabízelo a bylo s podivem, že to do té doby nikdo ve sci-fi nevyužil - totiž na myšlenku využít posádku jedné mezihvězdné lodi coby hlavní hrdiny samostatných povídkových epizod, které by na sebe nenavazovaly. To by umožnilo natočit seriál stylem, který byl mezi diváky nejoblíbenější, ale zároveň se vyhnout nákladům díky opakující se skupině hlavních hrdinů a jednotnému prostředí vesmírné lodi.
Roddenberry neodolal a začal připravovat koncept. Mělo jít o příběhy kapitána Roberta Aprila, jakéhosi vesmírného Horatia Hornblowera, který se svou lodí Yorktown a věrnou posádkou brázdí tajemné nekonečno, zkoumá podivné cizí světy a navazuje kontakty s novými civilizacemi. Seriál se měl odehrávat někdy v roce 1995, nebo snad možná v roce 2995 - jednoduše dost daleko v budoucnosti, aby bylo možno cestovat mezi hvězdami, ale přitom v budoucnosti dost blízké na té, aby byl člověk ještě člověkem. Už tento koncept obsahoval mnohé zajímavé a na svou dobu nezvyklé prvky - Gene chtěl mít na své lodi zastoupeny rovnoprávně nejen muže a ženy, ale rovněž všechny národy světa a dokonce i mimozemšťany. Podivný, ďábelsky vyhlížející obyvatel Marsu, zvaný Spock, byl do té doby v televizní tvorbě skutečně nevídanou postavou. Rovněž zaměřením se seriál značně vymykal zavedenému schématu tehdejší televizní sci-fi - už předem byla vyloučena orientace na dětského diváka, nebyly v plánu žádné prostoduché zápletky ani upovídaní roboti v podobě futuristického jukeboxu, oblíbená to rekvizita mnohých sci-fi padesátých a šedesátých let. Roddenberry od začátku pracoval s vědomím, že pokud se mu podaří v seriálu vytvořit svébytný svět, možná v něm bude moci rozebírat témata, která se do televize šedesátých let neměla šanci dostat - náboženství, sex, drogy, válku, ekologii...

Gene svůj nápad dále rozvíjel a počátkem roku 1964 ho už měl rozpracovaný natolik, že se mohl pokusit ho nabídnout některému z televizních studií. V několika ho vyhodili rovnou, v několika si napřed pečlivě nastudovali předložený koncept a vyhodili ho až pak. Všichni si mysleli, že seriál takového ražení by se nemohl v žádném případě ujmout - sci-fi pro dospělé, jak komická představa. A pokud by se snad přecejen ujal, rozhodně by nevydělal tolik, aby se zaplatil.
Gene už to chtěl vzdát, když narazil na podobné nadšence jako byl on sám - na Oskara Katze a Lucille Ball, kteří stáli v čele studií Desilu. Těm se nápad natolik zalíbil, že ho pomohli protlačit do regionální televize NBC. Ta nebyla proti - nabídka přišla právě včas, protože v té době bouřlivě se rozvíjející vesmírný program budil mezi diváky velký zájem o vesmír. Tak dostal Roddenberry možnost - měl vytvořit na ukázku scénáře několika epizod. Hotové scénáře se líbily a projekt byl přijat. Psal se rok 1964 a práce na seriálu s pracovním názvem Star Trek (Cesta po hvězdách) dostala zelenou. Pro natočení byl vybrán nejzajímavější nabídnutý scénář s názvem The Cage.

Od svého vzniku počátkem šedesátých let prošel Roddenberryho nápad řadou koncepčních změn. Kapitán už se nejmenuje Robert April, ale Christopher Pike, loď byla z Yorktownu překřtěna na Enterprise a Spock už není Marťan, nýbrž kříženec Pozemšťana a obyvatele planety Vulcanis, která údajně obíhá kolem Slunce sice na téže dráze jako Země, avšak na přesně opačné straně. Také se opět projevuje Genovo volnomyšlenkářství; nejen že Pikovým prvním důstojníkem je žena, ale Enterprise už není loď Spojených států, jak bylo původně zamýšleno, nýbrž loď Spojené Země. Nezměnila se však základní idea seriálu: Enterprise je poslem míru, průzkumnou lodí, která nedobývá a neválčí, ačkoliv k tomu má dostatečný zbraňový potenciál. Mapuje neprozkoumané části Galaxie, navazuje styky s jejich obyvateli a je připravena podat pomocnou ruku těm, kteří jsou v nouzi. Roddenberryho Galaxie je hustě osídlená nejrůznějšími tvory, z nichž valná část nepovažuje za svůj jediný cíl dobytí Země a vyhlazení lidstva. Vskutku revoluční odklon od do té doby typického sebestředného vidění vesmíru! Hotový díl byl představitelům NBC předložen v únoru 1965 a jeho natočení stálo celkem 630 000 dolarů. V NBC ho shlédli - a zavrhli. Ne že by snad byl špatný, ba naopak, odpovědní pracovníci byli nadšeni. Epizoda jim ale připadala příliš intelektuální, málo akční a navíc až příliš novátorská. Nelíbila se jim ani žena coby zástupce velitele, ani satansky vypadající Spock - měli obavy, aby jeho vzhled neurazil představitele církve.
Navzdory všem připomínkám se však díl velmi líbil a proto se zástupci NBC rozhodli k do té doby nevídanému kroku - požádali Roddenberryho, aby natočil jinou pilotní epizodu coby náhradu za tuto, a zohlednil při jejím natáčení jejich připomínky. Roddenberry neváhal a chopil se příležitosti - spolu se scénáristou Samuelem A.Peeplesem napsal akčnější a dobrodružnější příběh pro nový díl, nazvaný Where No Man Has Gone Before.

Gene vzal předělávku opravdu od podlahy. Rozhodl se udělat kapitána poněkud lehkomyslnějšího a heroičtějšího, vyhodil ženu z velení, nahradil většinu zbývajících hlavních hrdinů jinými, přemístil Vulcanis ze Sluneční soustavy do soustavy 40 Eridani, rozšířil akční rádius Enterprise o několik set parseků a posunul celý seriál o deset let do budoucna. Odmítl však vyškrtnout Spocka s tím, že bez něj by Star Trek nebyl Star Trekem.
Jeffrey Hunter se odmítl dalšího natáčení účastnit, protože nová podoba seriálu a jeho postavy se mu nelíbila. A tak zůstala Enterprise bez kapitána a nastalo zoufalé hledání. Jeden z nejnadějnějších adeptů, Jack Lord, byl odmítnut a div ne vynesen v zubech, poté co si dovolil požadovat padesátiprocentní podíl na vlastnických a autorských právech. Nakonec padla volba na mladého, nadějného kanadského herce Williama Shatnera, známého svými rolemi v několika epizodách sci-fi seriálů The Twilight Zone a The Outer Limits. To přirozeně hovořilo pro něj - podobně jako Nimoy, i on byl hvězdou tehdejší televizní sci-fi a mít dva takové herce v jediném seriálu znamenalo mít zájem scifistického publika zaručený už předem.
Shatner dostal roli na první čtení. Nechal si pak promítnout The Cage a byl příběhem a jeho realističností naprosto nadšen. Navrhl však, aby byl nový kapitán trochu lehčí, ne tak vážnou postavou. Měl pocit, že The Cage bere sama sebe až příliš vážně a že by seriálu prospělo, kdyby obsahoval také trochu nadsázky. Roddenberry souhlasil. Tak vznikla postava kapitána Jamese Kirka, nejmladšího kapitána Hvězdné flotily, miláčka žen a nenapravitelného dobrodruha :).
Třebaže NBC trvala na tom, aby byl seriál obsazen jen bílými herci, Roddenberry byl rozhodnut prosadit do seriálu i menšiny - tak vznikly vedlejši postavy černého poručíka Aldena (Lloyd Haynes) a japonsko-filipínského lodního fyzika Sulua (George Takei). Sulu byla shodou okolností kromě Kirka, Spocka a lodního inženýra Scotta (James Doohan) jediná postava z druhého pilotu, která se dostala až do seriálu jako takového.
James Doohan se k seriálu dostal poměrně zajímavým způsobem. Původně nebylo plánováno, že se bude jeho postava nějak rozvíjet - Roddenberry prostě jen chtěl strojníka s neamerickým přízvukem, Ira nebo Skota, aby měl posádku co nejpestřejší. Režisér James Goldstone si vzpoměl na talentovaného divadelního a rozhlasového herce Jamese Doohana - přizval ho tedy a chtěl po něm, zda by dokázal předvést nějaký zajímavý přízvuk. Doohan ho vzal vážně a pustil se do práce - hodinu a půl předváděl akcenty, z nichž se Goldstone a Roddenberry div neváleli smíchy. Gene se ho nakonec zeptal, jaký přízvuk by si představoval pro postavu lodního inženýra - a Doohan odvětil, že pokud inženýr, tak jedině ze Skotska. Tak vzniknul Montgomery Scott - třebaže do podoby, známé ze seriálu, se měl teprve vyvinout. Doohan od mládí miloval techniku, vědu a lodě a role Scottyho pro něj byla jako ušitá na míru; ostatně také byla. Když se například autoři seriálu dozvěděli o jeho zálibě ve čtení technických magazínů, neváhali a začlenili to i do Scottyho charakteru. V důsledku toho je postava Montgomeryho Scotta, jak jednou Doohan prohlásil, "syntézou, vzniklou z devadesáti devíti procent Jamese Doohana a jednoho procenta skotského přízvuku" :).
Druhý pilotní díl, Where No Man Has Gone Before, byl natočen během osmi dnů v červnu 1965. Následovalo několik měsíců postprodukce - hudba, triky, dabing. Celkem stálo natočení nového pilotu 330 000 dolarů, což je sice o 300 000 méně než The Cage, ale dohromady to dává téměř milion dolarů. Možná i to přispělo k tomu, že když byl v únoru 1966 nový díl předložen představitelům NBC, byl bez velkého rozmýšlení přijat. Rozhodnutí znělo, že seriál Star Trek se na televizi NBC začne vysílat v prosinci téhož roku. A tak už nic nebránilo tomu, aby Star Trek začal psát historii.

I mezi druhým pilotem a samotným seriálem došlo k řadě změn. Seriál se odehrává rok či dva po pilotu, Enterprise byla mezitím lehce přestavěna, uniformy posádky byly změněny a dokonce i v posádce samé došlo ke změnám. Roddenberrymu se konečně podařilo přesvědčit svého přítele DeForesta Kelleyho, aby přijal roli lodního lékaře doktora McCoye. Nikdo - ani NBC, ani Kelley sám - tehdy nevěřil, že Kelley bude schopen vymanit se z řady záporných rolí, které do té doby představoval ve westernech. Kelley se ale přesvědčit dal a NBC nakonec také. Kelley přijal zejména proto, že ho zaujala možnost znovu pracovat s Leonardem Nimoyem.
Druhou zajímavou postavou, která v pilotní epizodě nebyla, je Uhura, svahilská Afričanka hraná Nichelle Nichols. Nichols byla v té době televiznímu publiku prakticky neznámá, byla slavná spíše jako tanečnice a zpěvačka. Její do té doby nejvýznamnější televizní projekt byl Roddenberryho seriál The Lieutenant, během nějž se ostatně s Roddenberrym seznámili.
Nichols byla právě na turné v Anglii, když dostala nabídku na účinkování v nově připravované sci-fi. Zprvu odmítla - přesvědčilo ji až, když jí zaplatili letenku do USA. Když se představovala producentům, ještě nebyl hotový žádný scénář s Uhurou - takže měla přednést part Spocka. Zapůsobila na producenty tak, že jeden z nich měl nutkání volat na osobní oddělení, aby zjistil, jestli už Leonard Nimoy podepsal smlouvu. Možná, že kdyby tehdy ještě podepsaná nebyla, dostala roli Spocka Nichelle Nichols :).
Nichelle Nichols však chtěla ještě v průběhu první sezóny odejít - jednak ji neuspokojoval prostor, který její postava dostávala, a krom toho byla jediná z celé posádky, kdo nedostával hromady dopisů od fanoušků. Přesvědčil ji však Martin Luther King, sám nadšený divák seriálu - řekl jí tehdy, že její postava je nepochybně inspirací pro celou řadu černých dětí a mladých lidí a její samotná přítomnost na palubě vesmírné lodi má velký význam pro sebevědomí těchto lidí. Měl pravdu - a není bez zajímavosti, že mezi těmi dětmi, o nichž Martin Luther King hovořil, byla i mladá Whoopi Goldberg. Právě Nichelle Nichols coby Uhura ji inspirovala k tomu, aby se stala herečkou - a vědoma si toho, jaký na ni tehdy měla i jen pouhá přítomnost Uhury na obrazovce, neodolala o dvacet let později možnosti zapojit se do natáčení Nové generace a pokračovat tak v této tradici...
Jiná zajímavá historka se váže k roli Christiny Chapel, vrchní sestry. Roddenberry chtěl do této role obsadit Majel Leigh Hudec, která hrála roli ženského prvního důstojníka v The Cage. NBC se její herecký výkon nezamlouval a odmítli ji angažovat. Majel si nechala nabarvit vlasy na blond, zašla do Roddenberryho kanceláře a bavila se se sekretářkou, předstíraje, že má něco vyřídit. Roddenberrymu trvalo několik minut, než ji vůbec poznal. A jestliže tato změna vzhledu dokázala ošálit blízkého přítele, bylo jasné, že dokáže ošálit i NBC. Majel Leigh Hudec byla angažována jako Majel Barrett a to už jí zůstalo - až teprve když se několik let poté s Gene Roddenberrym vzali, stala se z ní Majel Barrett-Roddenberry.
Bylo léto roku 1966. Vše bylo připraveno a natáčení mohlo začít. Rozpočet jedné epizody měl být 180 000 dolarů. Nakonec bylo rozhodnuto, že seriál přijde do vysílání ve čtvrtek osmého září 1966 v půl deváté večer - tedy o několik měsíců dříve, než bylo naplánováno.

 A tak mohla začít výroba pilotního dílu The Cage. O návrhy části kulis i samotné vesmírné lodi se postaral výtvarník Walter `Matt` Jeffries, zbytek pak měli na svědomí Franz Bachelin a Pato Guzman ze studií Desilu. Jeffries při hledání konečné podoby Enterprise prošel opravdu bolestným procesem. Roddenberry požadoval něco bez křídel, bez trysek se šlehajícími plameny a kouřové stopy za nimi. Požadoval loď pro vnější vesmír, schopnou nepředstavitelných rychlostí, ale neurčenou pro let v atmosféře. Jeffries z něj nadšený nebyl - Gene totiž o své lodi věděl opravdu všechno, s vyjímkou toho, jak má vlastně vypadat. Trvalo několik měsíců, než se podařilo najít styl, který by ho uspokojil.
Coby kapitána Pika chtěl původně Roddenberry obsadit herce Lloyda Bridgese - ten ale neměl zájem, protože se mu nelíbil žánr science fiction. A tak Roddenberry projížděl jeden film za druhým, až narazil na Jeffreyho Huntera, představitele řady vedlejších i hlavních rolí v soudobých filmech. Vypadal sice o něco málo mladší, než jak si svého kapitána představoval původně, ale Gene došel k závěru, že vzhledem k Hunterovým hereckým schopnostem to nebude vadit. Od počátku věděl, jak si představuje svého kapitána. Tvrdil, že všechny postavy jsou vždy částí autorova vlastního já - a kapitán byl prý obrazem onoho navenek klidného, vyrovnaného a schopného pilota, kterým si Roddenberry vždy přál být. Hunter tuto představu naplňoval stejně snadno a dobře jako Bridges.
Představitele Spocka měl však Roddenberry vybraného od počátku, už od chvíle, kdy mu hlavou prolétla první myšlenka na tuto postavu: byl jím televizní herec Leonard Nimoy, který s Roddenberrym pracoval na seriálu The Lieutenant. V případě, že by byl odmítl, byl další variantou herec Martin Landau. Nimoy ale neodmítl - ostatně na to ani nepomyslel. Když ho Roddenberry pozval na návštěvu studia a Nimoy viděl stavbu kulis, výrobu kostýmů a rekvizit, uvědomil si, že o něj Gene opravdu stojí. Vzhledem k tomu, že vše, co se od něj podle role čekalo, byl kamenný výraz a mlčení, řekl si, že udělat radost kolegovi ho vlastně nic nestojí - a ještě by si mohl i přivydělat. Navíc ho zaujalo, že postava Spocka coby míšence v sobě nese vnitřní konflikt mezi pozemským a mimozemským - což bylo do té doby něco nevídaného a nepředstavitelného. V září toho roku, týden předtím než se Star Trek dostal na obrazovky, se Roddenberry rozhodl získat si jistou publicitu mezi scifistickou veřejností a proto zařídil promítání pilotního filmu Where No Man Has Gone Before na Triconu, sjezdu neboli "conu" fanoušků sci-fi v Clevelandu ve státě Ohio. Když na něj přišla řada, do té doby téměř neznámý Roddenberry nervózně předstoupil před publikum a začal hovořit o chystaném seriálu, který bude za týden uveden na NBC. Ještě než vůbec promítání začalo, stačil se pohádat s Isaacem Asimovem (o němž nevěděl, že jde o Isaaca Asimova) - a ještě než skončil den, stali se přáteli a z Asimova se stal nadšený příznivec a podporovatel Star Treku. V sálu bylo tehdy přes pět set lidí a všichni bez dechu sledovali epizodu. Když Enterprise narazila do galaktické bariéry, přes pět set párů očí se rozšířilo úžasem. A když bylo po všem, nikdo neodcházel, všichni zůstali na místech a sálem zněl šum, jak si diváci, plní dojmů, navzájem sdělovali své pocity a hlavou se jim honila myšlenka: "Neříkal ten člověk, že to má být televizní seriál? Jak chce tohle točit z televizního rozpočtu?" Protože to, co viděli, se dokázalo kvalitou triků s přehledem vyrovnat do té doby točeným celovečerním sci-fi filmům. Divákům se líbil lidský kapitán Kirk i satansky vypadající Spock, přesvědčující kapitána, že je třeba, aby usmrtil svého dlouholetého přítele. Líbila se jim podivná loď, která neměla trysky, z nichž by šlehaly plameny a která za sebou nenechávala žádnou kondenzační stopu ani oblaky dýmu. Líbilo se jim zkrátka vše - epizoda je oslovila víc než cokoliv, co jim do té doby na conu předvedli.
Roddenberry se vrátil na pódium a čekal, jestli někdo něco řekne. Diváci, když ho viděli, zmlkli - a čekali, jestli něco řekne on. A tak tam tak stáli, dívali se na sebe a čekali. Gene netušil, zda promítaný díl udělal na publikum pozitivní nebo negativní dojem. Nakonec to nevydržel a zeptal se diváků, zda se jim promítání líbilo. A lidé vstávali, tleskali, usmívali se a volali nadšením.
Tehdy se na Triconu přihodila pozoruhodná věc - návštěvníci se rozdělili na dva tábory, na ty, kteří viděli Star Trek a na ty, kteří ho neviděli a nechápali, jak ti druzí mohou být tak na větvi z nějakého neznámého seriálu. Skupina těch, kdo na promítání byli, později vyhledala Roddenberryho a ptali se ho, zda nemá ještě nějaké další díly. Odvětil, že má s sebou ještě nahrávku s předchozí pilotní epizodou, kterou NBC odmítla a která není dokonce ani barevná. Všichni ho přesvědčovali, že na tom nezáleží, že ji chtějí vidět - a Roddenberry jim nedokázal odmítnout. A tak byli lidé na Triconu první, kdo kdy měli možnost porovnat posádku kapitána Kirka a posádku kapitána Pika. The Cage se také líbila, třebaže byla odlišná. U obou epizod byla totiž patrná stejná pozornost pro detail, stejné nadšení a láska, s níž bylo dílo vytvářeno.
Skutečně není známo, zda tehdy někdo z účastníků clevelandského Triconu tušil, že se právě stali svědky počátku jedné z nejvýznamnějších kapitol kulturního vývoje druhé poloviny dvacátého století.

První díl Star Treku byl odvysílán tak, jak bylo plánováno. Nešlo o pilotní díl, ale o epizodu The Man Trap, která byla zařazena do vysílání ještě před samotným začátkem. Pilotní díl se dočkal uvedení až 22. září, po dvou regulérních epizodách. Kritiky nebyly valné - třebaže se shodovaly na tom, že Star Trek je naplněn velkou mírou imaginace, tvrdily, že takový seriál nemůže fungovat a nemůže být úspěšný. Tyto dojmy potvrzovaly i výsledky sčítání sledovanosti. Avšak vyvažovaly to dopisy od fanoušků, kterých chodilo víc než kdo očekával - a čím více sledovanost klesala, tím více jich chodilo. Jak se později ukázalo, v té době používané sčítání sledovanosti nebylo schopno podchytit tu skupinu, mezi níž bylo nejvíc diváků Star Treku. A jak se blížila první sezóna ke konci, začalo seriálu hrozit ukončení - a nebo zjednodušení zápletek a přesun do dětských časů. Třebaže jeho popularita stále více stoupala, NBC se spoléhala spíše na výsledky sledovanosti než na projevy popularity ze strany diváků. Ale zasáhli scifisté - spisovatel Harlan Ellison, který právě pracoval na scénáři pro jednu z epizod první sezóny, dal dohromady "výbor" autorů sci-fi, mezi nimiž byli například Theodore Sturgeon, Robert Bloch, Poul Anderson, Lester del Rey, Frank Herbert, A.E. van Vogt nebo Philip José Farmer. Tento výbor rozeslal zástupcům sci-fi klubů a fanouškovských organizací po celých Státech dopis, v němž vyzýval k psaní dopisů na záchranu Star Treku. V odpověď na tuto iniciativu obdržela NBC ne tisíce, ale desetitisíce dopisů a výsledkem bylo, že druhá sezóna dostala zelenou - třebaže v jiném, pozdějším čase (devět večer).
Krátce poté měla premiéru zmíněná epizoda, jejíž scénář napsal Harlan Ellison - The City on the edge of Forever. Získal nejvíce filmařských i scifistických cen a je považována za jeden z nejlepších dílů Star Treku, třebaže původní námět byl do jisté míry přepracován (z čehož Ellison nebyl nadšen - trvalo několik let, než s Roddenberrym zase začal mluvit). Zatímco Ellisonův námět by potřeboval rozpočet kolem 350 tisíc dolarů, dostupný rozpočet na jednu epizodu byl tehdy sotva poloviční - nemluvě o tom, že původní scénář obsahoval celou řadu věcí, které by neprošly přes televizní cenzory a které nezapadaly do Roddenberryho světa, například fakt, že i ve světě Star Treku existuje a je do jisté míry tolerována drogová závislost.

Počátkem druhé sezóny se stal součástí posádky mladý ruský praporčík Pavel Čechov. Podle tehdejšího tiskového prohlášení, které v souvislosti s Čechovem zveřejnila NBC, byla jeho postava vytvořena jako reakce na článek v sovětských novinách Pravda, jejichž americký dopisovatel kritizoval Star Trek s tím, že na mezinárodní lodi by přece měli být zastoupeni i Rusové.
Představitel Čechova, Walter Koenig, však tvrdil něco jiného: prý NBC chtěla nějakou komickou postavu, kterou by mohli dát na karty do žvýkaček. Původně to měl být Angličan, ale Roddenberry se rozhodl pro Rusa na paměť toho, co Rusové udělali pro vesmírný průzkum. Tak byl vybrán Walter Koenig, kterému nedělalo dosažení realistického ruského přízvuku potíže - jeho otec pocházel z Litvy a mluvil doma rusky.
Druhé sezóně se dařilo opakovat úspěch sezóny první a ještě dále rozvinout Star Trek zajímavým směrem. Některé z nejlepších epizod byly natočeny právě během druhé sezóny. Přesto ale sledovanost nijak zvlášť nestoupala... a tak opět v NBC vyvstala otázka, zda se seriálem pokračovat. Tentokrát však na poplach netroubili autoři science fiction - ale sami fanoušci Star Treku. Manželé Bjo a John Trimblovi s finanční podporou Gene Roddenberryho rozpoutali dopisovou kampaň, jaká do té doby nebyla k vidění. Bjo podle svých slov znala Roddenberryho a Star Trek ještě dřív, než vůbec šel do vysílání - byla jednou z organizátorek Triconu a měla na starosti "futuristickou módní přehlídku". Roddenberry se do ní pokoušel na poslední chvíli propašovat některé kostýmy ze Star Treku a Bjo ho s nimi málem vyhodila. On ji ale dokázal přesvědčit a navíc v ní vyvolat zájem o svůj seriál.
Bjo a John byli Roddenberrym pozváni na návštěvu natáčení během druhé sezóny - shodou okolností přišli do studia právě ve chvíli, kdy se herci dozvěděli o tom, že Star Trek skončí druhou sezónou. Bylo pro ně velmi ohromujícím zážitkem, vidět je ve chvíli, kdy je ta zpráva zasáhla naplno. A tehdy se rozhodli, že se s tím musí něco dělat.
A dělali - kampaň, kterou zahájili 11.prosince 1967, byla do té doby největší, jakou kdy televize viděla. Byla zdánlivě úspěšná, protože NBC se dala přesvědčit a podepsala smlouvu na třetí rok a slíbila Gene Roddenberrymu vysílací čas půl osmé večer. Skutečně to však bylo jen zdánlivě. NBC se nakonec i navzdory danému slibu rozhodla Star Trek posunout na deset večer - nepochybně s vědomím, že ztráta hlavního vysílacího času bude znamenat i ztrátu fanoušků a kvalitních autorů, a tudíž už nebude nikdo, kdo by seriál podpořil. Tím by se NBC konečně mohla zbavit nepohodlného seriálu, aniž by bouřila veřejné mínění.

Účinkovalo to - a ještě líp, než NBC čekala. Třetí sezóna už byla natáčena pod křídly společnosti Paramount, která pohltila studia Desilu - a Paramount dal na třetí sezónu méně peněz než kolik dostaly předchozí dvě. Pozdně noční vysílací čas vyvolával dojem blížícího se konce a v kombinaci s nižším rozpočtem vyvolal skutečně odliv autorů - odešli mezi jinými Gene L.Coon i D.C.Fontana, dokonce i Gene Roddenberry dal od seriálu téměř ruce pryč. To vše se na třetí sezóně seriálu projevilo - už z první epizody, nazvané Spock`s Brain, bylo jasné, že Star Trek došel do krizového bodu. Spock`s Brain je považována za nejslabší epizodu Star Treku - a není pochyb, že když tehdy loajální diváci viděli, jak Spock prodělává lobotomii, aniž by se mu na hlavě pohnul jediný vlas, nejeden z nich zapochyboval, zda celá ta kampaň stála za to.
Nepochybně stála. I v třetí sezóně je celá řada epizod, bez nichž by Star Trek tak, jak ho známe dnes, nikdy nemohl být kompletní. Ne sice nejlepší, ale rozhodně společensky nejvýznamnější z nich byl díl Plato`s Stepchildren, v níž je scéna, kde Kirk políbí Uhuru. Bylo to vůbec poprvé, kdy se na televizní obrazovce líbal bílý muž s černou ženou. NBC měla strach z reakce diváků - ale přišel jen jediný ohlas, který by se dal označit za negativní, a to ještě s přivřenýma očima. Této epizody se však týká jedna zajímavost - Uhura se měla původně líbat se Spockem. Když se to doneslo Williamu Shatnerovi, vyletěl: "Tak to ne! Jestli se tu bude někdo líbat s Uhurou, budu to já!" No, a tak to byl nakonec on. Je to tak trochu škoda, protože kdyby se Leonard Nimoy býval bránil, mohl být ten mezirasový polibek ještě o něco vyjímečnější - první polibek černošky a mimozemšťana :).
Veškerá snaha herců i autorů však nebyla mnoho platná - Star Trek nepřežil nevhodný vysílací čas. V únoru roku 1969 NBC veřejně ohlásila, že Star Trek definitivně končí. Poněkud ironické je, že poslední epizoda, Turnabout Intruder, byla odvysílána méně než šest týdnů předtím, než člověk poprvé vkročil na povrch Měsíce.
Herci věděli, že točí poslední epizodu - a přesto je to vědomí, že je po všem, zasáhlo. Leonard Nimoy se přiznal ke smíšeným pocitům: poslední sezóna ho vyčerpala víc než předchozí dvě dohromady, protože se snažil vkládat do role Spocka maximum, aby vyvážil špatné scénáře. Řekl tehdy, že je smutné vidět něco tak skvělého končit - ale stejně smutné je vidět něco skvělého klesat přes průměrnost až k úpadku...
Ale Star Trek zdaleka nekončil: ve skutečnosti teprve začínal.

Nedlouho poté, co NBC Star Trek ukončila, rozhodl se Paramount prodat vysílací práva dalším televizím a vydělat zpět aspoň něco z toho, co vložil do třetí sezóny. Teď, když se NBC seriálu vzdala, mohl být poskytnout dalším stanicím po celých Státech. To se stalo - a protože byl Star Trek velice slavný, většina televizních stanic po něm hladově skočila. Díky tomu se Star Trek dostal do vysílání zároveň téměř po celých Státech a dočkal se mnohem lepších vysílacích časů, než jaké mu byla ochotna poskytnout NBC. Jeho dosavadní popularita, třebaže enormní, byla jen stínem toho, co ho čekalo nyní. Roddenberrymu osobně chodily týdně stovky dopisů z celých Spojených států - a poté, co se Star Trek podařilo prodat do zahraničí, i z celého zbytku světa. Vytvářely se organizované kluby fanoušků Star Treku a krátce nato, v lednu 1972, se v New Yorku v hotelu Hilton odehrál historicky první Star Trek con. Organizátoři počítali s několika sty, ale přišlo na tři tisíce lidí. Star Trek se už navždy zapsal do historie.

<<beck>>