Star Trek - Voyager

Seriál 1994-2001

Je rok 2371, krátce po prvním kontaktu posádky DS9 s Dominionem. Z Hlubokého vesmíru 9 startuje Voyager, malá loď třídy Interpid, která byla vyslána, aby našla ztracenou loď partyzánského hnutí Maquis. Ta na útěku před cardassianskou válečnou lodí zmizela v mlhovině, známé jako Badlands. Krátce po vletu do mlhoviny potká Voyager tentýž osud, jako předtím loď makistů - je zachycen transportním paprskem z druhé strany Galaxie a dopraven na oběžnou dráhu neznámé pouštní planety. Během událostí, které následují, je posádka Voyageru nucena zničit přístroj, který ji mohl dopravit domů, aby zabránila jeho zneužití. Makisté obětují svoji loď za záchranu Voyageru a přidají se k jeho posádce.
Jsou teď ztraceni milióny kilometrů daleko, v naprosto cizím vesmíru, bez zásob a bez spojenců. Jedinou jejich možností je pokusit se překonat 75 000 světelných let neprozkoumaného území, které je dělí od domova...

V polovině roku 1993 se Paramount rozhodl, že chce vytřískat ze Star Treku ještě větší zisky než dosud - že chce zahájit výrobu nového seriálu, který by běžel současně s DS9 a stal se vlajkovou lodí nové televizní stanice UPN ve vlastnictví Paramountu.
Rick Berman, který dostal za úkol nový seriál natočit, zapojil do do akce Michaela Pillera, Brannona Bragu a Jeri Taylor. Rozhodli se, že by se nový seriál měl odehrávat v tomtéž období jako TNG a DS9 - což umožní natáčet ho s menšími náklady, protože rekvizity a styl kulis budou moci být prakticky stejné. Ale v kvadrantu Alfa a Beta toho už k objevování moc nezbývalo, takže dlouho nevěděli, o čem by seriál mohl být. Až si jeden z nich - těžko říct kdo - pravděpodobně vzpoměl na polozapomenutý seriál z konce sedmdesátých let "Battlestar Galactica", který vyprávěl o lodi, hledající cestu k Zemi. Námět byl na světě - malá loď Flotily (říkejme jí třeba Voyager, tedy Cestovatel, protože ji čeká hodně dlouhá cesta) se podivným hnutím osudu dostane na druhou stranu Galaxie, kde bude zanechána bez zásob, bez kontaktu s Flotilou a bez naděje na rychlý návrat. To umožní tvorbu zajímavých zápletek, souvisejících s napětím mezi posádkou a se snahou dostat se domů.

Tvůrci zamýšleli, že seriál bude stavět na postavách, jejich vzájemných vztazích a jejich dobrodružstvích spíše v tradici původní série než TNG. Toto předsevzetí záhy vzal čert, ale jeho důsledek, tedy snaha sestavit co nejbarvitější posádku, zůstal. Dlouho hloubali, kdo vlastně bude jejich kapitán - nechtěli suchého humanistu v Picardově stylu, ani dobrodruha po vzoru Kirka nebo Siska. Nakonec je napadlo, že by kapitán mohl být zároveň vědeckým důstojníkem, nadšeným pro vědecký průzkum oblasti, v níž se Voyager octne. To by šlo, proč ne. Ale jak šel čas, aniž by si to někdo uvědomil, zčistajasna se z něj stala ona. Kapitán Elizabeth Janeway, navenek rázná tvrdá žena, uvnitř však pronásledovaná pochybnostmi, zda měla právo rozhodnout se za dalších 150 lidí, měla být původně obsazena slavnou kanadskou herečkou Genevieve Bujold - která byla zpočátku nadšená přinejmenším stejně, jako byli ostatní nadšeni z ní. Nechala si změnit křestní jméno své postavy na Nicole a pustila se do práce. Po několika hodinách natáčení to vzdala. Berman ohledně toho utrousil jen "Věci, které uvedla jako důvod ke svému odchodu, byly přesně tytéž, před nimiž jsem ji předem varoval." Genevieve totiž nikdy netočila pro televizi, vždy jen filmy, a třebaže si myslela, že se s rozdíly vyrovná snadno, nakonec to tak snadné nebylo. A tak nastoupila kanidátka číslo dvě, Kate Mulgrew - která sice není ani tak slavná, ani tak zajímavá jako Genevieve, ale zase jí nedělalo problémy podřídit se přísnému časovému rozvrhu seriálového natáčení. Rovněž si nechala přepsat křestní jméno své postavy - tentokrát na Kathryn - a pustila se do natáčení pilotního filmu. Zajímavým faktem je, že velkou část scén prvního filmu musela natáčet znova - někdo si umanul, že Janeway bude nosit místo mikáda drdol, takže Kate nafasovala paruku... a trvalo to tři sezóny, než konečně mohla začít zase nosit vlastní účes (který jí po pravdě sluší mnohem lépe).

Neví se, kdo dostal ten zajímavý nápad, že Voyager se bude nucen spojit s lodí makistů a začlenit tyto "partyzány" do své posádky. Byl to však rozhodně jeden z nejlepších nápadů, které kdy tvůrci Voyageru dostali. Maquis se svou zcela neflotilní výchovou mohli přinést na palubu Voyageru nový způsob myšlení, jehož příslušníci Flotily ve 24.století jednoduše už nejsou schopni. Není divu, že se tvůrci rozhodli udělat z části makistů přímo hlavní hrdiny - nejvýše postaveným z nich je přirozeně indián Chakotay. Jeho postava, vychovaná podle tradic domorodých Američanů, měla za úkol vnést do seriálu mystický náhled na věc. Tento koncept se nakonec do seriálu dostal, ale byl brzy opuštěn, protože se ukázal málo efektním. Chakotay má však ještě jednu, neméně důležitou roli - působit jako jednotící faktor mezi Maquis a posádkou Federace. Janeway si ho po smrti svého prvního důstojníka zvolila jako jeho nástupce a on je rozhodnut její důvěru nezklamat. Ba co víc, k vlastnímu překvapení brzy zjišťuje, že si svého nového kapitána oblíbil i po lidské stránce.
Jinou velmi zajímavou postavou, která se do seriálu dostala, byl vůbec nejstarší hlavní hrdina v historii - stopadesátiletý Vulkanec Tuvok, náčelník ostrahy a kapitánův důvěrný přítel. Tato postava měla být

původně hrána starším, přibližně padesátiletým hercem. Tvůrci však nebyli s nikým spokojeni. Rick Berman neodolal a přizval svého oblíbence Tima Russe, který ztvárnil řadu vedlejších rolí v obou dosud natočených novodobých seriálech a dokonce ve filmu Generations. Jediná závada byla, že Russ byl příliš mladý, než aby odpovídal vzhledu stopadesátiletého Vulkance - což dokazuje jak Sarek, tak i Spock (který už v padesáti vypadal starší než Tuvok ve sto letech). Nu což, prohlásil nejspíš tehdy Berman, třeba se u negroidní větve Vulkanců projevují vnější známky stárnutí poněkud méně.

Tvůrci se popravdě řečeno nijak zvlášť netrápili tím, aby jednotliví členové posádky seděli k sobě - ba naopak, od začátku pracovali s myšlenkou, že by k sobě sedět neměli - že čím pestřejší slepenec, tím lépe. A tak tu vedle sebe slouží mladý Korejec, který sotva vyšel z Akademie a už se ztratil na zbytek života na druhé straně vesmíru, klingonskolidská míšenka která opovrhuje svou klingonskou částí nebo mladý poručík, který způsobil nehodu a smrt několika lidí a byl kvůli tomu vyhozen z Flotily. Tento mladý poručík je ostatně zajímavý případ - Thomas Eugene Paris, syn admirála Flotily. Na jeho roli byl obsazen Robert Duncan McNeil, který hrál v jedné z epizod TNG téměř totožnou roli, kadeta Akademie Nicholase Locarna, který svou nerozvážností způsobí nehodu. Autoři si nejspíš neuvědomili, nakolik je Locarno Parisovi osudem i mentalitou podobný a zahodili geniální možnost provázat oba seriály touto postavou.
Snad nejzajímavější postavou - pomineme-li dva domorodce, kteří se hned na začátku stanou členy posádky Voyageru - je Pohotovostní zdravotnický holoprogram, zkráceně Doktor. Naprojektován byl jako krátkodobý asistent lékaře - když ale všichni doktoři na palubě zahynuli, musel se stát doktorem na plný úvazek. Jako holografický konstrukt má i svou simulovanou osobnost - je nerudný, ironický a neustále si stěžuje na to, že ho posádka o ničem neinformuje, jako by nebyl nic víc než toustovač nebo automatická pračka. Tvůrci původně dokonce zvažovali nechat ho takového celý seriál a využívat ho coby komickou postavu. Narazili ovšem na odpor Roberta Picarda, kterého si coby představitele Doktora vybrali. Picardo hrál podobné role poměrně často, ale Doktor mu připadal natolik protivný, že ho zpočátku odmítal hrát.
Překvapení bylo, že všichni vybraní herci i postavy tvoří dohromady daleko soudržnější celek, než kdyby byli s tímto cílem pečlivě vybíráni. Jeri Taylor prohlašuje, že byla tímto zjištěním po shlédnutí pilotního dílu velice potěšena a považuje to za jeden z největších úspěchů. Ano, posádka Voyageru se velmi povedla, i navzdory tomu, že si tvůrci s tvorbou postav nijak zvlášť nelámali hlavu.

Problém nastal, až když bylo potřeba tuto posádku využít v akci. Jakkoliv se pilotní dil povedl, bylo z něj znát, že jen málokdo kromě kapitána a Toma Parise dostal dostatečný prostor. To odhalilo největší slabinu, tedy právě ty nedostatečně promyšlené postavy, s nimiž bylo obtížné pracovat. Tvůrci se ale nevzdali a rozhodli se, že seriál prostě musí fungovat - za každou cenu. Prostředí, v němž se seriál odehrává, a situace, v níž se Voyager nachází, by teoreticky měly přinést řadu zajímavých situací. A přece seriál toto prostředí zpočátku využívá jen velice málo, spíše vůbec. Tvůrci se totiž během první sezóny, jejíž vysílání začalo 16.1.1995, stále ještě snažili nalézt styl, jakým by měl být seriál natáčen a pokoušeli se dotvořit profily jednotlivých postav - což v konečném důsledku znamená, že divák je v první sezóně svědkem procesu, který by měl u každého jiného seriálu proběhnout ještě před samotným natáčením. Není bez zajímavosti sledovat, jak se tvář seriálu během první sezóny mění - slabinou ovšem je, že se to děje prostřednictvím epizod, které jen pramálo využívají prostředí a situaci, v níž se Voyager nachází a které by se stejně snadno daly použít v kterémkoliv jiném ST seriálu. První epizoda, která skutečně využívá neobvyklé prostředí a situaci, přichází téměř až v polovině první sezóny. Tvůrci byli naštěstí natolik prozíraví, že hned v pilotní epizodě vytvořili poměrně zajímavou nepřátelskou kulturu, Kazony - rasu tak primitivní, že ani nestála Borgům za asimilování. Voyager si Kazony samozřejmě proti sobě elegantně popudí - a tím je o celou řadu zápletek první a zejména druhé sezóny postaráno. Mnoho dalších zajímavých námětů poskytnou Maquis, pro které je zpočátku obtížné spolupracovat s členy Flotily a chovat se podle protokolů Flotily - zvlášť když kapitán Janeway začíná pomalu působit dojmem, že je posedlá dodržováním předpisů. To není daleko od pravdy - během prvních sezón Janeway totiž zjišťuje, že když se upne na předpisy, pomáhá jí to zapomenout, že je tak daleko od domova a spolu s ní její vinou i sto padesát dalších lidí.
Seriál se dále vyvíjí svým vlastním směrem a stále více se odchyluje od předchozích Star Treků. Mnozí diváci z něj mají pocit, že tvůrci se snaží točit seriál za každou cenu, třebaže nemají dostatek schopností pracovat s látkou, kterou nakousli. Nelze jim však upřít snahu - některé z epizod využívají situací, jaké by za normálních okolností nastat nemohly, jako například epizoda Meld z druhé sezóny, kde se posádka Voyageru potýká s problematikou sociopata Sudera, který zavraždí jednoho z členů posádky. Takový člověk by těžko dokázal projít normalizačním výběrovým sítem, kterým se Hvězdná flotila konce 24.století brání proti tomu, aby se do jejích řad dostali podobní lidé - ale na Voyager se dostal jako člen Maquis a vzhledem k situaci, v níž se loď nacházela, nebyl čas ani nálada dělat nějaký konkurs a zkoušky. Makisté tak vnesli do posádky Voyageru faktor nepředvídatelnosti - což ostatně ukázala i Bajoranka Seska, která se ukázala ve skutečnosti být maskovanou cardassianskou agentkou, nastrčenou do Chakotayovy buňky.
Druhá sezóna obecně se soustředila na jednotlivé postavy a na jejich povahové rysy, jejich mentalitu a duševní pochody. Tato témata však nešlo omílat donekonečna a tak se třetí sezóna konečně začíná zaměřovat na vesmírná dobrodružství. Diváci, kteří očekávali, že se konečně začne něco dít, jsou ale zklamáni - většina příběhů Voyageru se i nadále točí kolem Voyageru samého a jeho posádky. To se nemění ani v průběhu čtvrté sezóny, v níž odchází Kes, domorodka z Delta kvadrantu, která se k Voyageru přidala cestou, a na její místo se dostává Sedmá z devíti, pozemská žena s poněkud nadměrně vyvinutými sekundárními pohlavními atributy, která byla vychována jako Borg.

Tvůrcům seriálu Voyager se podařila zajímavá věc - vytvořit seriál, který se odchyluje od všech dosud natočených sérií ještě víc, než jak se odchylovala Nová generace od původní série. Jedním z důsledků je, že kolem Voyageru se vytvořila nová skupina diváků, která Voyagerem začínala a předtím jiný Star Trek neznala - a mnozí členové této skupiny mají problémy přijmout předchozí seriály, které jim připadají namnoze příliš "intelektuální" a málo akční. Naopak mezi diváky předchozích sérií se objevuje řada takových diváků, kteří na Voyager nemají žaludek a někteří už se ani nesnaží vsugerovat si, že je to taky Star Trek. Paradoxně to jsou někteří z těch, kdo byli po shlédnutí několika prvních dílů Voyageru přímo nadšení, protože měli pocit, že se konečně podařilo natočit seriál, který má ducha původní série.
Tento proces má kořeny pravděpodobně už někdy v druhé sezóně. Sledovanost Voyageru z nějakého důvodu nikdy nebyla valná - snad diváci čekali něco jiného, snad tvůrci nedokázali vložit do seriálu tu pravou lásku a nadšení, či snad jen UPN nebyla ta pravá stanice pro Star Trek. Každopádně se ale záhy ukázalo, že procentuálně největší sledovanost má Voyager mezi mužskou populací kolem čtrnácti let věku - tedy u skupiny, kterou Star Trek do té doby nijak zvlášť nezajímal. Tvůrci se postupně stále více orientovali na tuto diváckou skupinu, přizpůsobovali jí zápletky i jednotlivé postavy - což nakonec vyvrcholilo tím, že se do seriálu dostala výše zmíněná Sedmá z devíti, zaměřená coby lákadlo na pubertální mladíky. Tento přístup sice způsobil, že Voyager nakonec není naprostý propadák, ale zároveň vyvolal první opravdu vážné rozpory mezi fanoušky Star Treku. Část jich odmítá Voyager považovat za Star Trek, druhá část ho sice sleduje, ale dívá se na něj skrze prsty. Třetí část ho však dokázala přijmout za vlastní a sleduje ho takříkajíc s oblibou. A existuje ještě čtvrtá část, z velké části složená z těch, pro které byl Voyager prvním ST seriálem - a ti na něj nedají dopustit.
Tvůrci sami však již na snahu točit Star Trek dávno rezignovali - nyní točí Voyager. Paradoxně právě tento přístup způsobil jistý vzestup kvality - od páté sezóny výše se stále častěji vyskytují příběhy, které mají slušnou úroveň i podle měřítek předchozích sérií. Postavy se konečně vyvinuly, získaly konečný tvar a nyní mohou prožívat dobrodružství, jak se od nich čekalo od začátku. Mnozí zasvěcenci se domnívají, že tento vzestup kvality, který se naplno projevil se šestou sezónou, má důvod především v odchodu Brannona Bragy, dosavadního šéfproducenta, který byl převelen na natáčení nového seriálu. Jediné, co lze teď Voyageru doopravdy vytknout je skutečnost, že Sedmá z devíti dostává snad až příliš velký prostor a že Borgové, pro které s příchodem Sedmé do seriálu začalo období neustálé aktivity, jsou už trochu otravní. Nikoliv pro posádku Voyageru - ta si s nima poradí snadněji než Flotila u Wolfa 359. Pro diváka. Protože všeho moc škodí. Dokud bylo Borgů jako šafránu, byli vítaným zpestřením, ale nyní už je jich trochu moc - ostatně, zkuste si do jídla nasypat půl kila šafránu a uvidíte sami.

Voyager by mohl být považován za slabšího bratříčka ostatních Star Treků - a dost možná právem. Jeho tvůrci nedokázali využít prostředí, které si sami vymysleli, do takové míry, jak by si zasloužilo. Nedomyšlených a nedotažených dílů je v seriálu víc, než kolik by se slušelo na kvalitně natočený seriál hodný jména Star Trek. Je ale nejspíš ještě brzy na to, abychom ho soudili. Jak praví pozemské přísloví, "nemůže být každý den neděle" - a z toho plyne, že ne vše, co vznikne pod značkou Star Trek, může být dokonalé. Ostatně, každá, i sebedokonalejší kultura potřebuje rušivý faktor, který zabrání stagnaci - a proto, i kdyby Voyager posloužil jen jako varování a připomínka toho, jak Star Trek vypadat nemá, nebylo by jeho natočení marné. On ale posloužil ještě něčím víc - potěšil celou řadu lidí. To, co jednomu připadá nedokonalé a nepovedené, může být pro jiného úžasným zážitkem; a přesně tak to je v tomto případě. Voyager určitě JE skvělý seriál - jenom je prostě skvělý pro někoho jiného.
Co přinese Star Treku jako celku, zda způsobí vzestup, nebo pád, to poznáme teprve po letech. A pokud ani za třicet let od svého natočení neupadne v zapomnění, pak si rozhodně zasloužil být natočen.

<<beck>>